................................
.................................
.
.............................
..........................................

Mwahahaha! *yay* omlouvám se, to mělo být vyjádření samolibé vášně a absolutního nadšení...mno co, radši nečtěte nadpis a vrhněte se rovnou na text

26. září 2010 v 15:42 | Yaraki-taicho |  Los Povídkos
 Tak třeba teď mám faktis luskusní náladu(pokud by vás zajímalo, proč říkám luskusní a ne luxusní, tak to není tím, že bych byla až tak retardovaná). Kromě toho, že jsem měla výbornej oběd jsem totiž dostala další *Mwahuahahahahu* povídku od mé nejmilovanější
                        *muck* Mad-Yoko-onee-chan no danna *muck*
  Opět jsem jí sem vložila i se vším okolo, neboť zvláště věnování mi udělalo nemírnou radost *lol*
  Celá povídka se vztahuje k poslednímu dílu mangy, což ovšem neznamená, že vy, co jste ho nečetly si tuhle povídku nepřečtete. Tahle povídka je totiž povinná pro všechny *Kyaaaa* Já mám takovou radosť(pokud by vás zajímalo, proč píšu radosŤ a ne radost, tak to také není tím, že bych byla až tak moc retardovaná)
  Btw...Všimli jste si že teď používám o dost víc japonských citoslovců? no jo...možná je to tím, že jsem do jisté míry retardovaná XD
aniem girl happiness



Je vážně zvláštní psát povídky na témata týdne...
Kruci. Příště hodím obrázky, slibuju.


Anime: Naruto (zase?...)
Námět: Fanfikce na poslední díly mangy.. a proč to, proč Konan, to si vysvětlit nedovedu. Prostě jsem zase psala..
Věnování: Yaraki-chan, která mě vždycky vlije krev do žil, když to nečekám


Někdy si říkám, proč to vlastně všechno dělám.
Sedím v našem malém úkrytu a zadumaně pozoruju spáleninu na dřevěné desce stolu. Je tu už hodně dlouho. Myslím, že zrovna bylo léto. Určitě, bylo léto a pršelo. Jak by ne, tady prší vždycky. Nebo nepršelo, ale foukalo.
Určitě pršelo.
Jiraya nám ukazoval raiton. Byl nervózní, protože blesk nebyl jeho element… Jediné, čeho docílil, bylo, že převrhl svíčku. Začali jsme se hrozně smát; Jiraya si totiž chvíli opravdu myslel, že to zapálil sám svým raitonem. Uvědomil si to, až když jsme plamínek uhasili a on uviděl ten rozteklý oharek. Začali jsme se smát ještě víc.
Bylo mnoho chvil, kdy jsme byli docela bezstarostní, nebo aspoň klidní natolik, abychom se bezstarostně bavili. Stejně to nikdy nezmizelo. Strach stravoval naši vnitřnosti neustále, držel se nás jako otravný komár po celý náš život a bylo jedno, zda ve dne, nebo v noci. Bylo to něco, co člověk nemohl ničím ovlivnit. Mohl ho snesitelně odstrčit hluboko, hluboko do své hlavy. Mohl být bezstarostný a bavit se. Ale jeho podvědomí křičelo, řvalo, dávalo pozor na každý nepatřičný pohyb, každý zvuk, každý špatný poryv větru. Nevnímal ho, a přeci tam byl, držel se jako klíště. V těch pár dnech, kdy ho člověk vědomě nepocítil, se vkrádal do snů; vynahrazoval si úplně všechnu denní ignoraci.
A já jako dospělá dělala to, že jsem byla sama strachem pro ostatní. Dospělá?
Zamyslela jsem se a setřásla zvláštní deja vu.
Jaké sny asi měli kluci? Nagato je musel mít obzvlášť kruté - vždyť přišel o rodiče přímo před jeho očima. Pořád vypadal ustaraně a vyplašeně, a přitom bojovně, jako kdyby chtěl zamést všechnu nespravedlivost světa a přitom si myslel, že proti ní nemá nejmenší šanci. Nagato… hodně si se za posledních pár dnů změnil, víš?
Nejspíš… nejspíš kvůli Yahikovi. A taky kvůli mně. Myslím… že si pořád dáváš za vinu, že už tu není. Omlouváš se mi.
Yahiko musel mít dobrodružné sny. Nebo byly opakem jeho osobnosti? Ve dne bojovný, trochu namyšlený, s neuvěřitelnou touhou změnit svět. V noci pohlcován zlými sny o tom, jak svět změnit nedokázal. Ne, určitě to byly sny plné naděje! Vždyť té jsme plní všichni. Neustále, každým dnem, každou hodinou, každou tisícinku sekundy a nikdo nám ji nemůže sebrat. Nikdo vám nemůže sebrat vaši čest, když chcete - a nikdo vám nemůže sebrat naději, dokud jí věříte.
Odpoutávám pohled od spáleniny. Všímám si, že mi spadl plášť ze židle, ale nechce se mi ho sebrat. Pak to přichází jako blesk z čistého nebe a z očí mi začínají ztékat slzy.
Nechci bořit hlavu do dlaní a nechávám hlavu naprosto vzpřímenou.
Yahiko…
Tahle naděje je naprosto pryč. Neuvidím ho znovu, jeho oči se nesetkají s mými, jeho ruka s mou. Trhnu sebou. Jak tohle můžu proboha říct? Ne, omlouvám se, Yahiko. Vynadal bys mi, kdybych přemýšlela takhle. Ale bolí to, víš? Kdybych nebyla tak hloupá a nenechala se chytit, nikdy by si nezemřel. Nebo ano? Všichni jednou zemřeme. Tvá smrt byla to nejhrdinnější a nejlidštější, co jsem kdy viděla. A má naděje… ta mohla jen vzrůst, zvětšit svůj objem a naplnit mé srdce tím, že převezmeme tvou cestu a zvítězíme tvým jménem.
Kdy se vrátíš, Nagato? Jsi pryč už docela dloho… a když jsem sama, připadám si hrozně slabá a neužitečná. A teď si připadám tak zvláštně ztracená ve vzpomínkách… jako bych nevěděla kde jsem.
Vstávám a shýbám se pro plášť posetý rudými mraky. Ach, jak nostalgická připomínka krvavého deště za všechny ztracené životy.
Papírová květina mi vypadne z vlasů.
Zvednu se a znepokojeně se rozhlížím kolem sebe. Přijde mi, že je najednou všechno jiné. Spálenina na stole doslova temně září na vybledlém zaprášeném stole. Podlahu pokrývají divoké květy planých rostlin a prokousávaly si cestu po stěnách. Září tu světlo - ve stropě zeje veliká díra a mrholení zanechává neznatelnou stopu na špinavé skříňce s tabulkami.
Rozšíří se mi zorničky. Tohle je ta naděje - tři rudé strany osobních kartiček. Jedna je má, jedna Yahikova, jedna Nagatova.
Ale, takhle to přece nemůže být, tady jsem jenom já, proč jsou na rudou stranu obráceny všechny tři?
Obracím oči zpět ke stolu. Spálenina dál hyzdí hezké dubové dřevo jako spálenina jedné naděje. Spálená naděje..
Yahiko nezemřel před pár dny. Proto jsem dospělá, Jsou to už léta. Nagato je mrtvý také. A já… já? Co jsem já? Bytost ztracená mezi papírovými křídly? S nadějí, kterou jsem již vložila do někoho jiného?
Obracím hlavu k otvoru nad sebou. Mrholení ustává a mraky se pomaličku trhají. Támhle je kousek modré oblohy, břidlicově modré, a bezděky si vzpomenu, jak Yahiko k obloze přirovnával mé vlasy.
Někdo pokládá ruku na mé rameno a mě hřeje neuvěřitelné teplo. Otáčím se tak pomalu, jak je to jen možné, až je uvidím.
Ten pohled mi kouzlí na tváři úsměv. Yahikova ruka mě pouští. Usmívá se na mě jako malý kluk.
Nagato mě vítá pohledem. Jsi s námi. Jsi zpátky u nás. Jsme zpátky doma.
Zemřela jsem. A zemřela jsem pro ochranu vás dvou. A malý kousek z naší spálené naděje dál přebývá na světě v podobě mladého, nevinného dítěte.
Ach, přátelé… vy jste si pro mě přišli…
Jsem doma.
Děkuji vám..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mad-yoko mad-yoko | Web | 26. září 2010 v 17:40 | Reagovat

*muck* :333

2 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 26. září 2010 v 19:36 | Reagovat

*Lol* :D

3 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 2. listopadu 2010 v 22:17 | Reagovat

Ne, tendle blog je děs a hrůza, protože každý článek, který rozliknu, mi přivodí infarkt/záchvat nose-bleedu/záchvat smíchu/touhu psát nose-bleedovské věci/touhu zabít Dr. Zlouna/náhlou lítost nad smrtí všech těch koťátek.

Příšerný blog! xD

4 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 2. listopadu 2010 v 22:20 | Reagovat

A ta povídka je zataceně dobrá! ... ... ... Dr. Zloun se urazil, málokdy někoho za psaní chválím, ale ty si to jakože fááákt zasloužíš. xD

5 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 2. listopadu 2010 v 22:29 | Reagovat

[3]: To byl záměr, jsem hrozně podlá a škodolibá bestie, to je o mě známý :-D

6 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 1. prosince 2010 v 21:18 | Reagovat

Miluju tě, Yaraki.

xDDDDD Páč... já nevim. * hrabe jí - asi by měla přestat brát ten penicilin, nedělá jí dobře...*

7 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 2. prosince 2010 v 17:52 | Reagovat

[6]:Žádný takový! Zapomeň! Přesně takovou tě mám ráda ;-)

8 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 2. prosince 2010 v 21:43 | Reagovat

*háže do sebe další penicilin*
*červená se*

...Díky, kotě... - (jsi mladší ségra.) xDDDD
*dušuje se, že ten penicilin už nikdy nebude žrát*

Jóóó, a to počkej, až si zítra přečteš svoje SasoDei, to je taky psané na penicilinu, tady to ale mělo abgrejt, páč k tomu penicilinu jsem si ještě dala dvojtou dávku paralenu = radioaktivní rybička... se sklony k váááážně HARD yaoi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama