................................
.................................
.
.............................
..........................................

První Naruto povídka,část druhá by Aka-Itachi

13. září 2010 v 19:17 | Aka-Itachi |  Deník Volavky
Konečně se mi podařilo napsat nový díl(v pořadí sice teprve druhý, ale já to doženu). No přeji pěkné počteníčko.

Název: Můžu se změnit?


Obecně: Fanfiction na Anime Naruto(mno....dá se to tak říct
Odehrává se ve: Skryté Popelavé vesnici(Haigakure no sato)
Postavy: Mitarashi Yaraki, Uchiha Aka-Itachi......

Někteří lidé tvrdí, že se nemůžeme změnit. Jiní věří tomu, že změnit se může každý. Podle mě nemají pravdu ani jedni.
   Někteří jsou ze začátku uplní lemplové, kteří neumí vůbec nic. Druhá skupina má ze začátku nějaké solidní schopnosti. Ti třetí jsou géniové s úžasnými, někdy však až příliš silnými schopnostmi.
   Netvrdím, že se nemůže změnit nikdo. Netvrdím však, že se jiným může stát každý. Změnit se mohou lidé z první skupiny, tréninkem většinou postoupí do druhé skupiny a někteří z nich až do skupiny třetí. I druhá skupina má na výběr, buď zůstanou na své původní úrovni, nebo tvrdě trénují a popstoupí na úroveň géniů.
   Může se však třetí skupina změnit? Já do ní patřím a ptám se: ,,Máme na výběr?" Myslím, že ne. První i druhá část všech shinobi se může změnit. Mají možnost výběru, buď zůstanou na své úrovni, nebo se posunou dál. Nikdo z vlastních lidí se nebojí člověka z klanu Nara, nebo Inuzuka, či někoho jiného na jejich úrovni. Nechci, aby se mě lidé báli, můžu od nich čekat respekt, ale nechci v očích lidí ze své vesnici vidět strach, kdykoli mě spatří.




Začalo být dusno. Za chvíli už opravdu začne bouřka. Obě jsme mlčky stály na poli, až po chvíli Yaraki prolomila ticho.
   ,,Jak myslíš,ale už teď jdeme pozdě. Bude z toho parádní průser," varovala mě.
   ,,Moje vina to není," odpověděla jsem. Nemínila jsem se odtud hnout. Možná za to mohla moje melancholická nálada z dnešního snu, ale to mi bylo jedno. Nemám chuť poslouchat Yondaimeho řeči, ať už chce cokoli. Chci být sama. Jako předtím. Jako vždycky.
   ,,Fajn. Půjdu bez tebe," odpověděla mi.
   ,,Bránit ti nebudu,"řekla jsem jí, aniž bych se otočila. Nevím jestli mě přes zesilující hvízdání větru slyšela.
   ,,Yondaime se sháňel po mě,"konstatovala jsem. Nemohla jsem si to odpustit, zvlášť se svou aktuální náladou.
   Cítila jsem, jak to v ní vře. Vykročila zpět k vesnici. Byla naštnaná, vztek jako by z ní unikal pryč. Já se už dávno naučila své emoce ovládat. Zvláště vztek. Znovu jsem se ponořila do vzpomínek. V Konoze se mě lidé báli, a proto jsem vždycky byla sama. Ne, že by neměli důvod se bát, ale já se snažila ten důvod odstranit, aby se mě nestranili. Trénovala jsem sebeovládání, vytvářela jsem mezi sebou a okolním světem jakousi stěnu, přes kterou se emoce nedostaly. Nedovolila jsem jim to. Ninja nikdy nesmí ukázat své emoce. Pro mě to platilo dvojnásob. Když jsem se nechala ovládnout emocemi, neovládala jsem své schopnosti a lidé v mé blízkosti vinou toho, mojí vinou, umírali. Před deseti lety takhle zemřel můj otec. Mojí vinou. Takové rány se nikdy nezahojí. Přes všechny vzpomínky jsem málem přeslechla Yarakin hlas. Přemohla svůj vztek a její slova zněla smířlivěji:,,Ty seš v pohodě, ale já budu ta, kterou seřve, jestli tě nedotáhnu včas!"
   Třeba časem taky dokáže ovládat své emoce. Pokud bude chtít.
   ,,No tak! Pozvu tě na saké," navrhla Yaraki.  
   Zafukal vítr a přinesl s sebou první kapky deště. Nesnáším déšť. Nagato říkal, že když prší, země pláče. Po tváři mi stekla slza. Nagato je také mrtvý. Žal, jediná emoce, která mi teď zbyla. Vzchopila jsem se. Nebudu stát tady na dešti, to radši půjdu s Yaraki zpět do vesnice. Naposledy jsem se zahleděla na temnou oblohu a chvíli pozorovala dešťové kapky, pak jsem se pomalu otočila a vykročila směrem k Yaraki. Nepohnula se. Přešla jsem jí zahloubaná do vlastních myšlenek.
   Jak je možné, že jsem byla tak bláhová, nadávala jsem si. Učinila jsem rozhodnutí, které mne připravilo o jediné blízké přátele, o lidi, kterým jsem věřila. Cestou do vesnice jsem o tom stále přemýšlela. Když jsme procházeli, strážný nám ospale pokynul rukou a Yaraki mu na pozdrav zamávala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 15. září 2010 v 13:41 | Reagovat

Aka, neměň se prosím ;-)

2 Aki Mitsuko Aki Mitsuko | E-mail | Web | 13. prosince 2010 v 13:41 | Reagovat

Líbí se mi ty různé názory které máte obě dvě na sebe :D hned to udává jiný směr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama