................................
.................................
.
.............................
..........................................

První Naruto povídka, část 25: Past

24. března 2011 v 20:35 | Yaraki... |  Deník Volavky
Tenhle obrázek je tu jen pro ilustraci, v jakém stavu (čti totálně mrtvá) jsem tento díl psala (ještě mít toho Kakashiho - já jsem totiž takhle chcíplá, protože jsem nemocná...chjo, to je tak nefér xD)

A teď k věci...
Mí drazí špunti, moc se vám všem omlouvám, že jsem snad tři týdny nevydala ani čárku, ale byla (a jsem) docela dost nemocná (no někdy si to vyžrat musím, že xD) a tak jsem se k psaní prostě nedostala....a mrzí mě to....štve mě, že tímhle klamu všechny ty, kdo DV ještě čtou a to mi vážně trhá srdce...každopádně se hodlám pochlapit, zítra jsem taky doma a myslím že žiju dostatečně na to, abych i zítra něco vydala...zatím se mějte fanfárově a snad vás tímto dílem nezklamu, fakt dementně se to psalo, jak se tam děje tolik věcí najednou xD...

Název: Past

Obečně: takový rozjížděcí díl (já vím, já vím, že už je asi stopadesátý) konečně už se řádně řežou mezi sebou...mno, slibuju, že příště bude ještě větší bitka. Každopádně věřte mi, že tohle se píše totálně špatně - hrozně moc věcí najednou a...ne, už radši mlčím xD
Děj: Bojuje se....a bojuje se a bojuje a tak vůbec...obléhání Jalovcové stráně a jeden menší masakřík xD
Postavy: Team 7, Yamatík, Yoshida Midorikiku, Hyuuga Karasu (Yondaime), Yaraki, Hiroshi, Aka, Kenzo Kazuki, Uchiha Itami, Sai, Mugen Yami, Aki Mitsuko, Hibana, Yoko, Maya a určitě ještě pár lidí, na které jsem naprosto bezohledně zapoměla XD
Odehrává se ve: Junipā no oka (Jalovcová stráň)-sídelní vesnice Vlčích.
Věnováno: Jisté nejmenované nevybouřené bandě ♥Debilů♥, aby se už konečně trochu zklidnili a dali mi pokoj, aniž bych jim musela všem zlámat alespoň tři končetiny a nacpat pórek do nosu xD (neřešit prosím)




---
Prázdná šedá tma a dusot stovek kopyt. A taky čvachtavé vlhko a štiplavý kouř, který se vám dere do úst a do nosu a vy se pak více potácíte, než že byste běželi.
Vrzaly přezky a lidé křičeli jeden přes druhého rozkazy a motlitby a sliby a nevyřčená prání, která si necháváte pro sebe právě pro takovéhle okamžiky - pro chvíle, kdy jedete do bitvy a máte prazvláštní tušení, že je to vaše poslední bitva.
Kdesi v dálce se ozvala rána, jako když nebe pročísne blesk a stromy nalevo od nás vzplály. Ozývalo se vytí a zděšené hýkání jaků v přední linii. Několik se jich dokonce začínalo vzpínat a kdyby je z obou stran netísnily těla ostaních zvířat, jistě by se daly na zběsilý úprk zpátky s kopce.
A tak to začalo. Další nesmyslné krveprolití pro potěchu pár kreténu s přerostlým egem.
---
Pak najednou všechno stichlo, praštění dřeva ustalo, rytmické klusové klapání se změnilo v nesoustředné cvalové údery. Hlína zhoustla, trsy trávy a nízké keře nadobro vymizely, ze země teď vyčuhovaly jen holé šedočerné skály.
"HIDARI!" zakřičel Tsunagaru na celé své křídlo, které se tak rozdělilo na dvě jednotky přibližně o padesáti mužích, kteří ze cvalu přešli do zběsilého trysku. Mikoto Shiro, nový velitel jedné z takto vzniklých skupin stihl ještě něco nesrozumitelného zagestikulovat Tsuneho směřem, než otočil svou antilopu, zvednutou rukou opsal ve vzduchu kruh a celý svůj pluk nasměroval dolů z kopce.
"Co to, kurva, dělá?!" zaječel Tsune a trhl otěžemi tak prudce, že jeho antilopa málem narazila do Hiroshiho. Musela jsem si stoupnout do třmenů a vší silou to rozkolísání vyrovnat.
"Jak to mám vědět!" křikla jsem, přestože mě přes kvílení větru stejně nejspíš ani neslyšel.
Ještě jsme neměli možnost spatřit naplno nepřítele a na bojišti už panoval chaos. Upřímně, neměla jsem tušení, proč to Shiro vlastně udělal. Každopádně teď se dvě čtvrtiny jídního pluku motaly v oblacích mastné oslepující mlhy, přičemž Tsunagaru ještě s několika dalšími taicho se je pokoušel nahnat zase dohromady.
Hiro, střihnem to víc doprava, jasný?
Hai!
Odpojili jsme se od jezdecké skupiny a zamířili přímo na bránu Jalovcové stráně. Chybělo tak sedmdesát metrů a byli bychom tam.
---
Zpomal trochu! zatáhla jsem ho za hřívu, neboť mi přišlo nejrozumější opět se připojit k nově vznikající skupině jezdců - ačkoli jich nejméně dvacet pod Shirovým velením zmizelo pod kopcem, Tsunagarovi se nečekaně rychle podařilo ostatní seskupit zpátky do dvou v podstatě rovných řad.
To už jsme ale všichni dorazili k náspu před dřevěnou hradbou.
Něčí vítězné: "za Popelavou!" zaniklo v ohlušujícím zaskřípění - znělo to, jako by někdo prudce napnul prosolený mokrý lodní provaz. Země se otevřela, před námi se vztyčila snad dvoumetrová hradba hlíny, a ze vzniklé jámy najednou trčely do špice seřízlé, mohutné, jako paže široké dřevěné kůly.
"ZPÁTKY!" zavelel Tsunagaru a chytil svého jaka za paroh, aby ho tak zastavil. Musel pustit z ruky katanu a chybělo jen opravdu málo a překotil by se do nastražené pasti. Většina ostatních jezdců už takové štěstí neměla - někteří se možná úmyslně pokusili jámu přeskočit, avšak skončili na dně prohlubně. Stejně dopadla i spousta těch, kterým se přeci jen podařilo zastavit na okraji, neboť druhá řada je nekompromisně natlačila na připravené bodce.
Jaci za zběsilého kvílení padali do rosolovitého bahna a zoufale sténali, když se jim některé z kůlů zabodly do těla. Pár nešťasníků se utopilo v rozšlapané, rozpuštěné lepivé hlíně, že z nich zbyly jen ruce, jako pahýly trčící z rezavě černé hmoty.
Ti, kteří nepadli přímo do jámy, se teď potýkali s bažinou za náspem. Viděla jsem jaky, kteří se zoufale poušeli vyprostit, až setřásli své jezdce, které pak nenávratně spolkla rozbahněná země. Jak zvířata, tak i jezdci klouzali ze svahů a ti šťastnější z nich se marně pokoušeli udržet na ojedinělých skalkách.
Dokonalá past. Dokonce i poté, co se lukostřelcům s výbušnými šípy podařilo odpálit hliněný násep, velitele pořád nedokázali dát jednotku zase dohromady. Jezdci teď byli rozeseti po bojišti, takže se stali snadnou kořistí Vlčích - ti vyrazili zpoza velkých balvanů, z děr důmyslně ukrytých na všemožných vyvýšeninách a dokonce se jich pár objevilo i za námi, nejspíš byli celou dobu ukrytí v nedalekém lese.
Jízda nejen že přišla o svou údernou sílu, válečnící teď navíc byli sevřeni v kleštích a vzhledem k terénu nebylo možné skutečně zaútočit.
---
V tu chvíli jsem byla vážně šťastná, že mám Hira. Díky své výšce mu překonání jámy sice dělalo problémy, ale rozhodně neexistovala reálná šance, že by se v ní utopil. Vystoupali jsme, většinou po kolena zaboření v krví narudlém bahně, až na nejbližší kopec. Kolem svišťely šípy a byl slyšet křik a bolestný jekot.
Vlčí, s obličeji pomalovanými bílou hlinkou, se s děsivým rykem vrhali na bezbranné shinobi, ty topící se ubíjeli dřevěnými boo a obyčejnými kameny. Ty, kteří se ještě udrželi v sedlech, strhávali Vlci naginatami na zem, aby jim pak probodávali krky a jiné mezery v brnění, a nechali je umírající a chrlící mazlavou krev, na dně jámy. Byl to strašlivý masakr - vraždění a krveprolévání v podstatě nebralo konce, jako kdyby zabíjených neubývalo, ačkoli past se už plnila mrtvými těly.
Bylo mi špatně z toho, že měli obličeje obalené krvavou hlínou, jako by snad vůbec neměli tváře a byla to jen kupa bezejmenných, bezcenných těl. Jako neživotná hliněná armáda.
Kruci...začínám být překvapivě sentimentální v takovýchto chvílích - mám pocit, že už je toho vážně dost i na mě. A to by člověk řekl, že už budu tak nějak zvyklá...
---
Nechtělo se mi jen tak nevinně ukrývat za skálou, v paži mi bubnovala krvežíznivá pečeť a adrenalin mi stoupal až do hlavy. Hiro přešlapoval, nesnášel takovéhle čekání před bouří.
To vážně nic neuděláme? nadhodil.
Ne...asi ne...odpověděla jsem zadumaně a pokusila se vyhlédnout zpoza skály. Co když vyhrají přeci jen Vlčí? Myslíš, že nás popraví? zeptala jsem se čistě ze zájmu.
Co bys udělala ty na jejich místě? odvětil on trochu ironicky a opět zahrabal zabahněnými kopyty.
Měly bychom už jít, dovést Yoko...řekla jsem pak, abych nemusela mlčet, a odhrnula si vlasy z tváře.
Dobře, prohlásil odevzdaně a vydal se pokudmožno co nejnenápadněji k bráně.
---
Když jsem míjela jámu, Tsunagaru právě tasil meč, opřen o kůlem probodené tělo své antilopy doslova vytrhl nohu z bahna a vyšplhal se až na nejvyšší bod hromady mrtvých. Teď tam stál, jako nějaký komixový hrdina, napůl od krve, napůl od bláta, přes tvář se mu leskla rána od nějaké sečné zbraně a v ruce třímal snad dvoumetrovou katanu. Ve chvíli, kdy některý z Vlčích vyběhl, přeskakujíc mrtvé jaky, proti němu, se Tsunagaru doširoka rozmáchl, ozvalo se zapraštění a tlaková vlna vycházející z jeho seknutí naráz smetla snad deset nepřátel.
Tsune v tu chvíli, víc než jako chlapec, který čte One Piece a poprsí zásadně říká "dúdy", vypadal jako muž, jako shinobi, jako válečník. V očích se mu lesklo odhodlání, když zvolal: "vpřed! Za Popelavou!" a sám se odrazil od těla mrtvého zvířete.
A ostatní beželi za ním. S očima bledýma hrůzou a prázdnýma strachem.
---
---
---
Bež! zavelela jsem, jakmile se nad námi prohnal oblak zelených šípů.
Takže Yoshidáři dorazili právě včas - když už je jízda komplet na sračky...utrousila jsem jen tak mimochodem a na malém svahu jsem se prudce opřela do třmenů a zatáhla tak Hira směrem z kopce: "Tady dolů!"
Hiro poslušně seskočil a kryt tímto valem pokračoval k bráně. Chybělo nám možná dvacet metrů, když se ozvalo další bručivé zadrnčení a přímo na bránu se snášela další sprška šípů.
"Pozor!" zakřičela jsem a zaklonila se dozadu. Hiroshi jentaktak zabrzdil, rozryl za námi snad metrovou rýhu a nakonec poskočil do strany, abychom se vyhnuli letícím střelám - ty buď přeletěly hradby, nebo se roztříštily o dřevěný val. Pár se jich také zabodlo přesně v místě, kde bychom tou dobou asi stáli my, kdybychom nezastavili včas.
"Štígro, co?" odfrkl si Hiro a rozběhl se kupředu k bráně, kterou v tu chvíli naštěstí nikdo nehlídal. Obránci měli příliš práce na druhé straně hradeb, kde útočily pěší pluky a také pár set metrů od nás, kde se Tsunemu a jeho "bývalým" jezdcům také podařilo dostat přes bahenní past a prorazit val.
"Tak teď!" nabila jsem ruku co nejsilnějším raitonem a když Hiro doběhl až úplně k bráně, vší silou jsem do ní uděřila, takže kmeny, z nichž byla tvořena, naráz pukly a většina z nich i vzplála.
"Otočka!" Hiro odběhl asi deset metrů od hradeb a vyrazil znovu proti nim. Nabila jsem obě ruce a se slovy: "připrav se" jsem ho udeřila do plecí. V tu chvíli se vzepjal a těsně před bránou oběma nohama dupnul do země. Ozvalo se zapraštění, kolem nás se vytvořil modrý kruh, načež země praskla, až nás na chvilku obklopila masa mokré hlíny, když špinavé kusy balvanů vyletěly do vzduchu.
Nosné kůly fungující jako pilíře brány u paty praskly a jeden z nich se dokonce hořící snesl na zem.
"Dali jsme to!" zakřepčili jsme v podstatě naráz. Bohužel předčasně, ještě než se nám podařilo proběhnout trhlinou, na druhém padajícím sloupu se na chvilku objevil nějaký shinobi.
Ozvalo se zavýtí a ze země náhle vyrazilobrovský balvan - přesněji řečeno to vypadalo, jako by se samotná hlína zformovalo do špičaté skalky, která nám zahradila cestu.
Má doton, to je v pohodě! usmál se Hiro a skalce uhnul, jenže nepředpokládal, že ten Vlčí bude rychlejší a zahradí nám cestu. V ruce třímal katanu a s jakýmsi rádoby děsivým pokřikem se rozmáchl proti mému koni.
Bež Hiro! Najdi Yoko!
Co ty?
Řekla jsem dělej! Tohle je práce pro jednoho, na jezdce je ten týpek asi připravenej...jdi doleva a...
Jo, vím...opatruj se, slyšíš! přerušil mě.
V tu chvíli jsem se svezla z jeho hřbetu, tasila katanu a odrazila útok toho Vlčího ninji. Muž se odrazil a zmizel v oblaku zvířeného popela a mlhy.
Najednou jsem si připadala až neskutečně osamělá. Zvláštní, jak se váš život, veškeré myšlení, zcvrkne na pár štěkavých rozkazů, úsečných výkřiků a mávnutí mečem. Jak jste najednou krutě bezradní, když všechno nejde tak, jak jste si představovali. Usmála jsem se při všem tom uvažování - vážně začínám být přehnaně sentimentální...
"Tak kde jsi, hajzle?" zeptala jsem se pobaveně a vyskočila jsem na tu hliněnou skalku. Nebyla jsem si jistá, proč přesně jsem ho označila jako "hajzla", přestože on, stejně jako já, dělal jen to, co musel.
---
Využila jsem chvilky klidu a přitiskla dlaně k sobě.
"Oorora...," zašeptala jsem, načež se mi mezi prsty začal rodit maličký modrý ptáček. Protočila jsem ruku za sebe a nechala jsem svůj výtvor zmizet v okolní mlze.
"Tak poď srabe!" vyzvala jsem ho netrpělivě. Ozývalo se další švištění šípů, praskot různých jutsu a výkřiky bojujících.
Přímo tady u brány se ale nic nedělo, nikdo nepřicházel. Až když jsem se rozběhla směrem k puklině v bráně, vyrazil země zase ten známý hliněný bodec, který mě málem povalil na zem.
Vlčí se v tu chvíli vynořil z okolního temna a s napřaženou naginatou se na mě ze vzduchu vrhl. Jistě bych tak rychle neuskočila, kdybych neměla v zálože připraveného svého "modrého ptáčka". Ten jako střela vyrazil z opačné strany, takže ninja byl donucen svůj směr útoku opustit, aby novému nebezpečí unikl. Jen se špičkami nohou dotkl hliněného bodce a odrazil se zpět do mlhy.
Já ho už ale nenechala uniknout.
Odrazila jsem se od země, proměnila jsem malého ptáčka ve velkého supa s ohromnými křídly, kterými rozehnal oslepující mrak špíny a kouře, který nás obklopoval.
Vlčí, který pochopil, že už se nemá kam schovat, se pokusil o jakýsi nepřipravený výpad naginatou. Tu mu ale témeř v téže okamžik vytrhl z ruky můj sup a já tak měla volnou cestu.
Tasila jsem i druhý meč a doběhla jsem k němu. Stačil vytáhnout kunai a zaujmout mizerný obranný postoj. Chabě na mě cenil zuby a vypadal více než vyděšeně. Nedivím se - mohlo mu být nanejvýš sedmnáct. Vypadal vyčerpaně, udýchaně, zelené kimono se mu vlhkem lepilo na hruď a záda.
"Takhle to bude lepší," zamumlala jsem a vyrazila jsem proti němu a nechala jsem supa znuvu mu zakrožit nad hlavou.
Chlapec se za ním instinktivně obrátil. Školácká chyba - už jsem mu nedala čas k obraně - jednou katanou jsem mu z ruky vyrazila kunai a tu druhou jsem mu jen lehce "olízla" nastavená záda a bok.
Zakňučel a svezl se mi k nohám.
Nebyla jsem si jistá, jestli marnit čas a dorazit ho. Nakonec jsem to přeci jen udělala. Asi z úcty, nebo solidarity, nebo tak...nebo mi prostě jen připadalo hloupé, nechat tam sedmnáctiletého kluka sténat v agónii. Koneckonců on kromě špatné přípravy nic tak hrozného neudělal.
Prořízla jsem mu krk, sklepla krev z mečů, nechala zmizet supa a vyrazila, s nadějí, že další postup bude o něco klidnější, do srdce Jalovcové stráně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MadYoko MadYoko | Web | 25. března 2011 v 15:29 | Reagovat

Pěkné překvapení si mi, sestřičko, po týdnu bez internetu připravila *zakřenění*
Btw, *s ledově klidným zdviženým obočím*, až zase budeš někdy přemítat, CO všechno NEUMÍŠ, a budeš propadat komplexu méněcennosti, tak buď tý dobroty a propíchni mě něčím ostrým skrz srdce. Jen abys mi zkrátila ta muka, když ti nevysvětlim, že se z tvýho psaní můžu posrat.
Hawk..

2 Aki Mitsuko Aki Mitsuko | Web | 25. března 2011 v 21:00 | Reagovat

Úplně bych to tu zapoměla okomentovat :D!
Ten obrázek na začátku mě docela vyděsil. Už jsem si myslela že se tu dočtu o KakaSaku :D. A to nemluvím o tom, že Sakura má oblečení z 13ti let, jen doufám že ty vlasy jsou opravdu KRÁTKÉ! Trochu to vypadá že je to z doby Sakuřiny dlouhovlasosti. A opravdu nemusím myšlenku, že dvacetiletej Kakashi spí s 12ti letou holkou o_O
Ale k tématu :-P díl se mi líbit (kolikrát jsem tohle už napsala?). Obzvlášť ta část kde bojují Popelavý proti Vlčím. Je pravda že to byl rozjedový díl, což ale vůbec neva. I přesto to bylo dost napínavý. Pokud se nemýlím tak by měla válka propuknout naplno :]
A nakonec přání k brzkému uzdravení!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama