Panstvo, nezdá se vám, že nějak moc koukám na Robba Starka Hru o Trůny?

*ehrm zpět*

Úvodem se omlouvám za menší pomlku ve vydávání tohoto veledíla a apeluji na vás, děcka, tahle povídka je vážně skvělá (a znáte mě, já tohle neříkám často), takže si alespoň ZKUSTE přečíst, protože to jednoznačně stojí za to.

Autor: Pierretta

Postavy: Jantara od Solného jezera, Riveän Herion (ne, opakuji NEní to Heroin, ale Herion :), něco málo o Mistru Ildirovi a ZATÍM nikdo další :)
Fandom: originální
Odehrává se: daleko na Severu (je zmrzlá zem, žije tam Catelyn Tully s Neddem Starkem. My bychom umrzli jim není zima, nějací zlovlci jsou tam s nima. Když Sněhu napadne nad kotníky, mrznou tam i bratři z Noční hlídky.)
O co go: nejen Jantarka má tíživé vzpomínky na minulost...
Varování: ---

Pohled na její vykulený obličej byl k nezaplacení. Rozčileně na mě přimhouřila oči a našpulila rty. Trošku mi tím připomněla ježíka. Jednoho jsme poprvé viděli s mistrem na tržišti v jednom z lidských přístavů. Pohled na něj mě tehdy hrozně rozesmál a stejně tomu bylo i teď.

"Čemu se směješ, čarodějko?" okřikla mě nakvašeně.

"Vypadáš trošku jako ježík!" Přes všechen ten smích bylo trošku složité mluvit alespoň trošku srozumitelně. Moje společnice mimoděk sevřela nůž a vstala. Tyčila se nade mnou jako hora.

"Myslíš, že jsem tady někomu pro smích? Nebudu tady někomu dělat vola, já teda ne!" Pokusila jsem se uklidnit.

"Promiň, nechtěla jsem tě urazit," omluvila jsem se. "Víš, deset let jsem se toulala jenom ve společnosti Mistra, nebo ostatních mágů. S normálními lidmi se už asi ani bavit neumím. Mágové se nezajímají o nic jiného, než o svoje pokusy a čáry máry a Mistr… ten by mi řekl, že se chovám jako malé dítě. Nechtěla jsem se tě dotknout." Dívka se posadila. Pokusila jsem se vybavit si její jméno. Na ně jsem nikdy neměla paměť. Bylo to Réva, nebo Riva? Riveän! To je ono.

"Riveän?"

"Co je?"

"Kdo byli ti muži, co s tebou seděli v té hospodě?" při vzpomínce na Rolfa jsem se otřásla. "To byli tví přátelé? Nebudou tě hledat?" Pohrdavě si odfrkla.

"Pch, přátelé? Jak moc přátelsky vypadal Rolf?" Nakrčila jsem obočí.

"A proč jsi s nimi teda seděla u stolu?"

"Jsou členy Obchodního cechu v Severním přístavu. Mají lodě. A v tomhle proklatém čase, zatímco krysy prchají z lodí, lidi uhánějí na ně. Tak proč se nechopit situace, co?" prohlásila žoviálně. Bylo to, jako by mi skrz hrudník projela ledová čepel.

"Ze Severního přístavu?"

"Jop."

"Obchodníci?"

"Jo, z cechu obchodníků, nevím, co na tom nechápeš."

"Já jen že mi přijde, že jsou asi tak velcí obchodníci, jako byl lord Phillipheus králův dvorní kejklíř." Znovu se na mě uraženě zatvářila.

"Chceš snad říct, že jsem lhářka?"

"Ne, já chci říct, že jsi dost mizerná lhářka. Severní přístav je vypálený. Nezbylo z něho víc než ruiny. Před dvěma měsíci lehl popelem a lodě v přístavu taky. Každý obchodník ví o svých lodích. I kdyby jim nějaké zbyly, nečekaly by v Severním přístavu," vstala jsem, abych protáhla své ztuhlé tělo, a dlouze jsem se zadívala do plamene. "Ani jeden z nich navíc nevypadal jako obchodník. Ti se nemusí opíjet levným pivem. A stejně tak není žádný z králových kejklířů lordem. I když by se mnozí mohli od nejednoho lorda učit." Zašmátrala jsem po kapsách. Nahmatala jsem malé podzimní jablíčko.

"Jak ty o tom asi tak můžeš vědět?" Pokrčila jsem rameny.

"Tak… mágové se obvykle potulují od města k městu. Král vždycky ocenil naše služby. Jeho kejklíře jsem poznala os-"

"Ne, já myslím to o Severním přístavu. Měla jsem tam namířeno! Sakra!" zaklela. Vypadalo to, že tentokrát už mluví pravdu. Navíc předtím už přístav zmiňovala. Vyndala jsem jablko a začala jsem si ho prohlížet v mihotavém světle rudých plamenů. Zamrazilo mě.

"Vím to, protože jsem odtamtud přišla. Byla jsem při tom, když vyhořel. Já a…," odmlčela jsem se, "Mistr taky." Cítila jsem, jak mě propaluje její pohled. A taky to jablko - i já už jsem měla pořádný hlad.

"Takže-"

"Není co víc k tomu říct. Co lehlo popelem, lehlo popelem. S tím ani Bohové nemůžou nic dělat." Pohled jsem jí oplatila. Její modré oči se zaleskly.

"To říkal Mistr?"

"To říkám já." Vyhodila jsem jablko do vzduchu na druhou stranu plápolajícího táboráku. Proletělo nad plameny. Vstříc němu vyletělo Riveänino ostří, rozseklo ho napůl a obě poloviny jí skončily v klíně. Uznale jsem pokývala hlavou.

"Lord Phillipheus měl dobrou žačku." Poznamenala jsem. Uchechtla se.

"On by o mě něco takového rozhodně neřekl."

***

"Zastavte to! Hoří! Všechno hoří! Ildire! Ilio! Nedělej to!" Cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálejí slzy, "Proč jsi to udělal? Proč jsi mě radši nenechal shořet? Ilio!" Někdo mi prudce zatřásl ramenem. Když mě ani to neuklidnilo, Riveän mě propleskla hřbetem ruky. Rozlepila jsem pláčem opuchlé oči. Po kůži se mi kutálel studený pot. Byl to jen sen. Sen, který se pořád vracel a připomínal mi nejhorší okamžiky mého života. Modré plameny. Riveäniny modré oči. Vzala moji hlavu do dlaní.

"Byl to sen," opakovala mi, "přestaň řvát, byl to jenom sen." Přerývavě jsem oddechovala. Schovala jsem obličej do dlaní.

"Já vím, omlouvám se. Byl to sen, jenom sen," snažila jsem se ukonejšit i sama. Zatímco jsem spala, měla Riveän první hlídku. Začala jsem se klepat. Neměly jsme o tom mluvit. O Severním přístavu. Vyvolalo to na povrch věci, které měly už navždy zůstat zavřené v hlubokých útrobách mojí mysli. Sen se už několik dní nevrátil. A najednou tu byl zase. Věděla jsem, že teď už až do rána neusnu. Sdělila jsem to svojí společnici.

"A ty si myslíš, že já usnu? Vyděsila jsi mě! Málem se mi rozskočilo srdce." Zašpitala jsem tichou omluvu. Slova mi těžce lezla přes rty.

"Kdo je Ildir?" zeptala se, "Pořád jsi volala jeho jméno."

"Mistr," odpověděla jsem suše. Dívala jsem se do plamenů, které přes noc dívka udržovala. Byly rudé, žluté a oranžové, ne modré a zelené. Přesto mě děsily.

"Křičela jsi, ať něco nedělá," pobídla mě k vyprávění. Nervózně jsem se ošila.

"Nechci o tom mluvit." Riveän přejela polštářkem prstu po ostří svého nože.

"Phil byl vidlák a mizera. Toho dne o mě začal prohlašovat, že jsem děvka a neumím bojovat. Když jsem se ho snažila přesvědčit o opaku, postavil se vedle jednoho stromu a řekl, ať se do něj trefím. Schytal to sám. Byla jsem mizernou vrhačkou nožů." Podívala se na mě. "Teď je řada na tobě." Podle jejího poněkud krkolomného vyprávění mi bylo jasné, že nemluví celou pravdu. Ale pořád to bylo uvěřitelnější, než že byl lordem. Mizera Phil.

"Nikdy jsem s tímhle směnným obchodem nesouhlasila."

"No tak! Tenhle příběh jsem ještě nikdy nikomu neřekla. Měla by sis toho vážit."

"A čím to, že se mi dostalo takové pocty?" Mlčela. Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že kdybych si rukama pevně nepřitiskla kolena k bradě, rozklepaly se mi. Vzpomínky byly pořád tak živé. Jizva příliš čerstvá.

"Když začal hořet dům, ve kterém jsme přespávali, byla jsem uvězněná uvnitř. Mistr se pro mě vrátil, ale když mě našel, dům se zřítil. Jediná další věc, kterou si pamatuju je, že ležím na zemi s jednou nohou uvězněnou pod hromadou kamení a nade mnou Mistr-" hlas mi přeskočil, "Mistr klečel na čtyřech nade mnou. Byl zaklíněný mezi ohořelými trámy a zbytky zdí. Držel je na svých zádech. Kamení a dřevo. Mágové umí ovládat všechny živly. Já jsem ale silná s vodou a ohněm a Mistr… země a vzduch. Stihnul v rychlosti poskládat kameny tak, aby vytvořily vzduchovou kapsu, ale jemu samotnému to zpřelámalo všechny kosti. Nesl na zádech tíhu celého domu." Cítila jsem, jak na mě z jeho úst odkapává krev, v záři zatoulaného plamínku jsem naposledy spatřila jeho obličej, naposledy ze svých plic vyrazil:

"Víc už si nepamatuju. Probudila jsem se až o několik dní později v táboře, který si zřídili přeživší za městem. Našli mě, když prohledávali ruiny. Prý jsem něco volala, ale nepamatuju si to. Bylo tam několik léčitelů, kteří mě byli schopni dostat z nejhoršího. Ale nohu jsem měla rozdrcenou. Díky bohům mi ji zachránili, ale přesto ještě trochu kulhám," hořkosladce jsem se ušklíbla. "Mistra pohřbili v jednom z hromadných hrobů." Plameny v ohni skotačivě skákaly z větévky na větévku. Před dvěma měsíci se mi v Severním přístavu zhroutil svět.

"Tehdy jsem se rozhodla vrátit domů, protože nic jiného už nemám." A proto jsem se po celou dobu, než vyšlo slunce a Riveän se s táhlým zívnutím neprobudila, modlila, abych i svoji rodnou vesnici u Solného jezera nenašla spálenou na popel.