................................
.................................
.
.............................
..........................................

The New Beginning - kapitola 4 - část 2

9. června 2012 v 17:06 | Yaraki |  New Beginning
Děcka, upozorňuji, že tohle je druhá část, první máte hned pod tímto článkem, popřípadě ZDE


Seděly opřeny zády o oprýskanou kůlnu na zahradě opuštěného domu. "Mohly jsme teď spát v měkké posteli," poznamenala čarodějka trochu vyčítavě a o dost více nakvašeně: "myslím, že mi dlužíš vysvětlení."

"O nic nešlo, jen mi lezla na nervy," odsekla Riveãn a nepřestávala si čistit nehty vrhací dýkou.

"Neměla jsem na mysli tu ženskou se slepicema, ale toho zabijáka v rudém plášti," upřesnila Jantara.

"Jak víš, že to byl zabiják?" Znělo to o poznání překvapeněji, skoro až vyděšeně.

"Poznám zabijáka. Podle znaku na kabátě."

"Připadal mi divnej, tak jsem to chtěla prověřit," zatvářila se Riveãn suverénně a odplivla si. I přes veškerou snahu chovat se normálně - lhostejně - se zdála nesvá. Co chvíli si zkousla dolní ret. Jantarka dokonce v jednu chvíli zpozorovala, jak jí z rozkousnuté ranky stéká po bradě tenounká červená stružka.

"Lžeš," řekla čarodějka suše a v obličeji jí na krátký okamžik probleskl vítězný výraz: "odpoledne jsem ho viděla, sledoval tě... co jsi provedla?"

"Vážně to chceš vědět?" zatvářila se znechuceně.

"Ano."

"Tak mi přečti mysl, to přece čarodějové umí, ne?" zasyčela výhružně a prsty jí bezděky sklouzly ke zbrani.

"Neumí. Hloupí lidé si to myslí," opáčila Jantara a pak dodala: "stejně poznám, že lžeš, nemusím ani číst tvoje myšlenky."

Riveãn vstala, v ruce svírala dýku, načež poklekla a čepel přitiskla Jantarce ke krku: "ještě jednou řekneš, že jsem hloupá a uříznu ti jazyk, abych to nemusela opakovat potřetí."

"Neřekla jsem, že jsi hloupá."

Ozbrojená beze slova vstala, natáhla se pro svůj spací vak, přeskočila nízkou zídku u domu a zamířila k bráně. "Pozdravuj u Solného jezera!" zvolala ještě než zmizela ve tmě.

Jantarka si v tu chvíli mimoděk vzpoměla, jak moc nepříjemné je cestování o samotě. Usmála se při vzpomínce na večer, kdy jí Riv svým výrazem připomínala zuřivého ježíka. Na den, kdy ta prolhaná zlodějka cizí holce zachránila život, přestože nemusela - přestože Jantara si doteď nebyla jistá proč to vlastně udělala. Stejně jako si sama nebyla jistá, proč jí tuto laskavost oplácí.

Pak posbírala svá zavazadla, zabalila se do pláště a nasadila výraz, který pro sebe označovala jako cestovatelský. Mistr se na cestách vždycky tvářil jako rozzuřený vlk, ne-li celá smečka vzteklých vlků - zabránil tak zvědavcům v jakémkoli zkoumání jeho osoby. Doufajíc, že i ona je schopna vyvolávat v lidech podvědomou hrůzu, se vydala k bráně, kde se chystala zaplatit strážnému poplatek za noční opuštění města. "Hergot! To už jste druhá dneska večer!" zanadával voják, ale při pohledu na Jantarčin "cestovatelský výraz" raději zmlk a nechal ji projít.

Už zase svítalo. Nebe nebylo o moc přívětivější než včera, cestou se vlekly na chlup stejné rolnické povozy. Ti, kteří odmítali opustit své farmy, sváželi v kotoučích tuřín a zelí. Jediným zaznamenatelným rozdílem byl fakt, že tentokráte mladá čarodějka postupovala proti směru veškerého provozu, tedy vstříc Pohromě.

---

"Hedvábný přístav?" déšť mi klouzal po unavených rtech. Musela jsem se pořád ptát - a nikdo neznal kloudnou odpověď.

"To musíš tudy, kočičko!" mávl jeden z žoldáků kamsi do prázdna. Byla úplná tma, bezhvězdnému nebi vládly kovové dešťové mraky.

"Tam ale cesta nevede," přihmouřila jsem oči. Směrem, kterým muž ukazoval, byly jen lány bodláčí vysokého jako desetileté dítě a pak tma.

"Tak poď s náma, prdelko! Hostinec je blízko...," nadhodil žoldák.

"A dámská společnost se vždycky hodí!" dokončil další z té tlupy.

Zadrkotala jsem zuby: "bude mi potěšením." Odpovědí mi byl hurónský smích a nejedno letmé přejetí po stehně.

Ať už byla čarodějka jakkoli otravná, musela jsem přiznat, že za pouhé dva dny odloučení mi začínala chybět. První večer jsem přespala na slámě statku u cesty - hostinec byl plný jiných prchajících ubožáků. Nebýt místního čeledína, který se mě "ujal", ztratila bych se potmě někde v lesích. Dnes to vypadalo na obdobnou situaci. Seděla jsem se skupinou nějakých neidentifikovatelných tupanů a bezduchých goril v zaplivané knajpě, aniž bych pořádně tušila, kde že to jsem a kam vlastně mířím.

Chvíli jsem se klepala na klíně muži, kterého oslovovali Koník. Tato přezdívka mi na stokilového hromotluka příliš neseděla - doufala jsem tedy, že jej ke koni nepřirovnávají z jiných tělesných důvodů. Jak jsem byla prokřehlá, naskočila mi husí kůže. Někdo další ze skupiny mi přejel po odhaleném rameni se slovy: "přece by ses nebála, my se o tebe dobře postaráme!" Všichni se smáli. Kromě mě, má-li být přesná. Můj záměrně dětinský, poplašený úsměv najednou zamrzl. Přišlo mi hrozivé, že do posledního detailu vím, jak tento večer bude pokračovat a jak skončí. Koník mi teď zabloudí mezi stehna, v bláhové představě, že se všichni smějí a nikdo si ho nevšímá. Nejprve zkusí, jak moc mu dovolím, kam až ho nechám zajít. Pak mi objednají pivo. Potom další a až budu vypadat dostatečně povolně, skončím v některém z horních pokojů. Pak už jen záleží na tom, jak moc mizerní budou - buď skončím na celou noc s jedním, což je ta lepší možnost, nebo si mě vezmou všichni.

Vstala jsem. "Kam se ženeš, pusinko?" Koník zněl podrážděně, možná měl pocit, že ho zahanbuji tím, že nedělám přesně co by si předtavoval.

"Mám pro tebe překvapení," šeptla jsem sladce a mírně si odhrnula živůtek. Kdosi z těch lumpů se také zvedl, takže jsem dodala: "jen pro tebe," a ukázala jsem na Koníka. Poslušně vstal, chlípně se usmál, chytil mě kolem pasu a zašeptal: "můj pokoj už tě čeká."

"A co stáj? Mohli by nás tam nachytat... to mě hrozně rozpaluje," zalhala jsem. Koník se usmál a zabořen do mých vlasů si mě odvedl do stáje.

"To je tvůj kůň?" přejela jsem hnědé kobylce po hřbetě.

"Jo. Chceš to dělat tam? Rajcuje tě to?" zeptal se, rozepínajíc si pásek.

"Hrozně moc," musela jsem se usmát vlastní lži, načež jsem řekla: "postav se ke zdi. Ano, sem," otočila jsem ho tak, aby mě neviděl: "tohle se ti bude moc líbit..." A on stejně poslušně, stejně tupě jako předtím, udělal oč jsem jej žádala. Tiše jako kočka jsem tasila dýku, přitiskla se k němu: "víš, já potřebuju koníka."

"To jsem já," přitakal nadšeně a naprázdno zalapal rukou vzad, jako by se mě chtěl zase dotknout. Dal mi tím chvilku na rozmyšlenou, mohla jsem se utvrdit v tom, co jsem se chystala udělat. Člověka jsem takhle odpravila jen jednou, protože jsem musela, protože to nešlo jinak. A teď taky není jiná možnost, okřikla jsem svou nerozhodnost. A ten důvod který mám nyní je ještě silnější, než onen předchozí - já už takhle nechci žít. Raději budu riskovat, že se přes mou mrtvolu převalí Pohroma, než žít pořád stejný život, který nenávidím. A jestli jsem se za poslední roky někdy cítila šťastná a svobodná, pak to bylo tenhle týden s Jantarkou. Takže ji nenechám chcípnout někde v solné rokli. Sevřela jsem pevněji, rozhodněji rukojeť.

"Potřebuji koníka, abych dostihla přítele," zoopakovala jsem. Cukl hlavou - naposled předtím, než jsem mu prořízla hrdlo a dýku mu následně vrazila do spánku - pro jistotu. Ani nehlesl a svezl se na zem. Jeho hnědka zafrkala a o kus podstoupila. Chvíli jsem to musela jít rozdýchat ven, na déšť, než jsem se jí vyhoupla jsem na hřbet, otřela dýku o nějakou látku u vchodu do stáje a naposled se podívala na mrtvého žoldáka.

"Tak podruhé..." Hádám, že potřetí už to ani nebudu počítat.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Bezkonkurenčně nejlepší postava z filmu The Avengers?

Loki!

Komentáře

1 Kime Kime | Web | 9. června 2012 v 20:34 | Reagovat

No, říkat, jak moc tě miluju a jak moc jsi mi rozjasnila večer dalším dílem je asi dost na nic a ohrané, takže úplně stejně ohraně dodám, že se hrozně těším na další díly (a na Deník volavky) a tak obecně... A že bych chtěla umět psát jako ty... A že byste tohle vážně měly vydat.
A že dneska zase nejsem schopna vyplodit něco inteligentního. To je změna, což? :D

2 Malá Marťa Malá Marťa | 9. června 2012 v 21:57 | Reagovat

Tak jsem teď přečetla všechny kapitoly a fakt se mi to hrozně líbí...jste neuvěřitelně šikovný :) těším se na další ;-)

3 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 9. června 2012 v 23:02 | Reagovat

[1]:

[2]: Tý jo, fakt děkuji moc, děcka, vážím si toho a fakt jste mě potěšily :D hned zítra vydám pětku a šestku :D
btw - právě jsem dopsala dvanáctku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama