................................
.................................
.
.............................
..........................................

The New Beginning - kapitola 5 - část 2

18. června 2012 v 11:24 | Yaraki |  New Beginning
Druhá část pětky... první naleznete přímo ZDE



Rivaën zaklela. Protože nikdy nešla daleko pro slovíčko, zaklela i podruhé a potřetí už snad jenom proto, aby nevyšla ze cviku. Celý den uháněla po cestě, jak nejrychleji jí to její ukradený kůň dovolil a stejně nepotkala živou duši. Cestovatelská stezka se jako had vinula mezi mohutnými výběžky skal a kroutila a stáčela. A najednou se začala zase rovnat. Začaly se postupně objevovat pole a louky a tehdy začala opravdu nestydatě nadávat. Byla ztracená. Začarovaný kraj se jí pomalu ztrácel za zády a nikde ani stopa po rozcestí, které by jí do vesnice dovedlo. Zatracený zapadlý slaný vidlákov, vyrazila ze sebe a obrátila koně.

Pobídla ho patami do slabin a kůň se vyřítil zpět po vlastních stopách. Věděla, že někde musí sejít z cesty a začít hledat mimo ni, ale kde? Kolem cesty se buď zvedaly kolmé stěny skal, nebo ji obklopovalo neprůchodné houští. Byla by dočista ztracená, kdyby najednou nezaslechla hlasy. Skupinku zhruba tak sedmi osmi mužů, kteří se o něčem hlasitě dohadovali. Jeli po cestě rovnou za ní, ale za ohybem skály ještě nebyli vidět. Riv odcválala s koněm kousek do lesa a skryla se za jeden z obřích kamenů, které se válely všude kolem. Měla perfektní výhled na cestu. Její smysly ji nešálily, po chvíli se muži vyhoupli zpoza zatáčky. Jejich hrubé hlasy a drsný smích se rozléhaly po okolí. Jak si Riv všimla, byli plně ozbrojeni. Štěstí, že se stihla schovat, proti takovým by neměla šanci. To nebyli utečenci před Pohromou. Pomalu se šinuli po cestě.

"… a pak na mě vyběhl se sekerou. Nevím, odkud se vzal, jako by najednou vylezl ze šutru. Každopádně jsem se pořádně napřáh' a projel mu mečem od břicha až ke krku. Měli jste ho slyšet, kvičel jako sele!"
"Kdybych ho prvně nesejmul šípem do nohy, kvičel bys ty."
"Zmlkni, chcípáku, abys nakonec dneska nezakvičel s nima. Jsou to krysy proradný, tyhle skály znají jak svý boty, ale v boji jeden na jedno jsou neohrabaný jako děcko s klackem. Měl jsi vidět, jak jim sklaplo, když viděli, jak se mu střívka rozplácly po zemi. To je naučí poslušnosti. Příště už se nebudou ošívat, až nám budou platit za ochranu," muž se uchechtl.
"Myslíš, že ještě mají čím platit? Za chvilku nám začnou dávat slanou vodu a prach, protože v tý jejich rokli už nic jinýho není." Rivaën zpozorněla. Jestli měla někdy šanci dostat se ke Slanému jezeru, bylo to právě teď. A navíc, pomyslela si, nemůžu přeci dopustit, abych se handrkovala takovou dálku jenom proto, abych našla tu hloupou čarodějku s useknutou hlavou. Vzala svého koně za opratě a velmi opatrně začala muže pronásledovat.

Trvalo to dlouho, ale přeci jenom nakonec sjeli z cesty a zamířili do lesa. Byla to hra nervů, Riv musela dávat pozor, aby neudělala hluk, aby se jí kůň nesplašil a neprozradil je. Proto, když muži vjeli mezi dvě k sobě se sklánějící skalky, uvázala koně ke stromu a dál se vydala po svých. Obratně vyšplhala na skálu a muže pozorovala shora. Obloha se sice začínala trhat, ale přesto pomalu tmavla. Když v dálce zahlédla, že se skály rozestupují a tvoří jakési údolí, byla už takřka tma. Muži se na chvíli zastavili, aby si zapálili pochodně, které si s sebou dosud táhli v brašnách. Riv si vzpomněla na noc v hostinci, kdy se s Jantarou setkaly poprvé. Ti muži chtějí drancovat, a jestli nebudou moct, budou pálit. Sundala si z ramene luk i toulec s šípy a skryla se za keřík, který se svými kořínky tak tak držel na kraji skály. Vyhlédla zpoza něho. Obloha byla čistá a obrovský měsíc osvětloval celou scenérii. Pod ní byly vidět tmavé obrysy stavení a osm žlutých teček, které se k nim pomalu blížily.

Už přicházejí.

Ale to bylo pro tuto chvíli naprosto nedůležité. Její oči se nemohly odtrhnout od jezera. Zdálo se jí, jako by hořelo. Planulo malými modrozelenými plamínky, které se vznášely na hladině.

Solné jezero, Mrtvé, jak se mu jinak říká. Ale mrtvé není. Mistr mi to jednou vysvětloval. Nebyly to duše lidí ztracených ve skalách, jak to staří vyprávěli u ohně, ale malá zvířátka, která za teplých nocí svítila.

Riv se otřásla a pro jistotu se otočila. Zatracený stařík a jeho hloupé povídačky o strašidlech!
"Vylezte krysy!" zakřičel jeden z mužů a ozvěnou se mu jeho slova vrátila hned několikrát.
"Chyběli jsme vám? Připravte si drobné, jinak vám pořádně zatopíme, co, hoši?" odpovědí mu bylo sdružené uchechtávání a občasné zamávání pochodní.

Děti vědí spoustu věcí. Ví, jak se dají dělat ty nejrozličnější lumpárny. Ví, kde je místo, odkud se váš hlas rozléhá po celé vesnici a přelétá z jedné strany na druhou. Nahé kotníky mi olizovaly studené jezerní vlnky. Modré tečky se vířily v neklidném proudu. Zhluboka jsem se nadechla-

"KDO JSTE A PROČ JSTE SEM PŘIŠLI? přišli, přišli, přišli." Riv ztuhla krev v žilách. Ten hlas jako by se najednou ozýval odevšud. Ale přesto jí připadal povědomý. A to ji vystrašilo ještě víc. Muži se začali zmateně otáčet dokola. Jeden z nich, pravděpodobně vůdce vyjel kupředu. Nevypadalo to, že by měl strach.
"Kdo se ptá na jméno, měl by prvně prozradit svoje, děvče. Hraješ si na statečnou, ale bojíš se. Pojď blíž a já ti řeknu svoje jméno, když ti ho ještě neřekli ostatní z týhle díry."

Byl to tedy on. Zlostně jsem skousla zuby k sobě a ruce sevřela v pěst. Neboj se, přijdu k tobě, přijdu tak blízko, že se mi podíváš do tváře, chci, abys ji viděl.
"VŠICHNI DO JEDNOHO DNES ZAPLATÍTE! ZAPLATÍTE ZA VŠECHNY SVÉ HŘÍCHY, ZAPLATÍTE ZA VŠECHNY ŽIVOTY, KTERÉ JSTE ZMAŘILI, ZAPLATÍTE, PROTOŽE SKÁLY NEZAPOMÍNAJÍ! nají, nají, nají." Muži tasili meče.
"To říká kdo?"
"MSTITEL, KTERÝ VÁS TOUŽÍ VIDĚT UMÍRAT A SMAŽIT SE V PLAMENECH. ZA VAŠE HŘÍCHY BUDETE PYKAT, BUDETE HOŘET! HOŘET, hořet, hořet," a tehdy z modře světélkující vody vyšlehly rudé plameny, větší, než jaké kdy Riv viděla. Ohnivé jazyky se začaly omotávat kolem jejich paží a těl. Koně se jim zběsile splašili a začali muže jeden po druhém vyhazovat ze sedel. Jeden z nich zůstal se sténáním ležet na zemi, další se s hrozivým naříkáním chytl rukama za obličej. Plameny mezitím přeskočily na domy postavené ze starého, solí vysušeného dřeva a vzplály sytě žlutou barvou. Hořící domy osvítily břeh jezera i malou postavu stojící po kotníky ve vodě. Riv ztuhla. Hlupačka! Vůdce lupičů si jí už taky všiml, ačkoliv se doteď bolestivě skláněj nad svojí popálenou paží.

"Ty proklatá malá mrcho!" a rozeběhl se jí vstříc. Najednou se hladina jezera prudce pohnula. Jako by nastal obrovský odliv, svítivá voda se stáhla a nechala čarodějku stát nasuchu a pak se do vzduchu vymrštila dvě obrovská ramena. Kdyby si Riv nebyla jistá tím, co všechno kouzelníci svým uměním dokážou, přísahala by, že z vody vylezl jezerní bůh, osvícen modrými plameny.

Moje kořeny jsou silné a už dávno se za nimi nemusím schovávat, Mistře.

Obrovský sloupec vody svým nárazem odhodil muže daleko na břeh. Pak se ruce natáhly a všechny ostatní stáhly pod hladinu. Voda se začala vařit, jak se muži snažili vykroutit a dostat se nad hladinu. Ale voda je stále stahovala ke dnu, proud je unášel stále dál a hlouběji. Šplouchání a kopání po chvíli začalo utichat. Dívka se z jezera vydala směrem k vůdci ležícímu bezmocně s polámanými kostmi na uprášené zemi. Kolem bylo slyšet praskání hořících domů. Mužův meč ležel zapomenut pod vodou, kam ho upustil. Jantara se nad něj nahnula a chytila ho za límec. Zachroptěl.

"Doufám, že už mě dobře vidíš, Doltone Baxley. Jenom se dobře podívej. Chci, aby tě můj obličej i jméno strašili, až se budeš smažit ve všech peklech. Vztáhl jsi ruku na můj domov. Na domov Jantary od Solného jezera. Jenom hlupák rozzuří mága. A rozzuří ho jenom jednou!" Švihla rukou a do vzduchu vyšlehly další plameny. Muž začal zběsile úpět a kroutit sebou mezitím co jeho kůže černala a vzduchem zavanul pach spáleniny.

Jestli jsem byla šťastná? Ne. Ale ten kámen, který mě tížil v žaludku, všechna ta zloba a hněv z toho, že Mistr umřel pod tíhou kamenů, že jsem zůstala úplně sama, co se stalo s mojí vesnicí i s jejími obyvateli, jako by najednou odpluly pryč. Nebylo mi líto, že jsem nechala muže utopit se v slané vodě, že jsem jednoho z nich nechala shořet na uhel. Ale věděla jsem, že Mistra ani vesnici mi to už nevrátí.

Riv se neodvažovala dýchat. Když si uvědomím, že jsem jí ještě před pár dny držela kudlu na krku! pomyslela si. Najednou jí ale sjela noha a společně s jejím výkřikem se k zemi sneslo několik uvolněných kamínků. Stačil by kousek a letěla by na zem dolů s nimi. Čarodějka s sebou trhla.

Další?

"Kdo je tam?" Riv se rychle vyškrábala na nohy. Nestála o to být spálená.
"Jantar, to jsem já, Rivaën!" Dívka obklopená ohněm na ni vykulila oči.
"Ty? Ne- neříkej mi, že k nim taky patříš!"
"Ne! Nepatřím! Vrátila jsem se. Už mě nebaví cestovat samotná!" chtěla prohodit nějaký vtip o rozdělávání ohně, ale momentálně jí to nepřišlo, jako to nejšťastnější řešení. "Bez kontaktu se v přístavu nikdy na loď nedostanu. Říkala jsi, že znáš jednoho obchodníka. Dám ti za to tolik jablek, kolik budeš chtít! A ani jedno kradený!" Viděla, jak se Jantarce zaleskly oči. Pousmála se?
"Už zase kecáš?" Riv se ušklíbla.
"Ruku za svoje slova do ohně nestrčím."

***

Mlčky jsme s Rivaën seděly vysoko na skále a pozorovaly jsme žhavé inferno pod námi. Byla jsem tak unavená, až mi z toho bylo fyzicky špatně. Čarování sice navenek vypadá krásně a jednoduše, ale ve skutečnosti se musí člověk pekelně soustředit a kontrolovat každý svůj pohyb, jinak by se mohlo stát, že podpálí sám sebe. Měla jsem pocit, jako bych každou chvíli měla omdlít vyčerpáním. To jsem si ale zakázala. Chtěla jsem to vidět celé. Vidět, jak se můj domov obrátí v prach. Dokud neuhasne poslední plamen. Nemohla jsem to přeci celé prospat. Pohledem jsem zabloudila k pokřivené chaloupce, která zběsile tančila ve světle žluté, praskala a jiskry vylétaly vysoko do vzduchu.

Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládala. Staří a na smrt vyčerpaní, kteří by ostatní vesničany jenom zdržovali. Jestli se chtěli zachránit a uprchnout před Doltonem Baxleym a jeho skupinou, museli být rychlí. S nimi by neměli šanci. A proto tam zůstali, skrčení v malé křivé chaloupce. Obešla jsem lůžka nemocných. Většina z nich vypadala, že se nedožije rána. Mezi nimi ležel i jeden mladík, mohlo mu být tak šestnáct. Při poslední návštěvě zbojníků byl zraněn, když se společně s několika dalšími pokoušeli zločince napadnout ve skalách, a jeho rána se ošklivě zanítila a začala hnisat. Jak jsem se od jednoho ze staříků dozvěděla, mezi těmi, kdo útok nepřežili, byl i jeden z mých bratrů - Rodrik. Roda jsem si pamatovala jako patnáctiletého výrostka, který se uměl mrštně a zkušeně zacházet se sekerou a oštěpy a byl hodně oblíben mezi děvčaty. A i když jsem ho už přes deset let neviděla, ta zpráva mě zasáhla hluboko u srdce. Chtěla jsem jim všem pomoci, ale nevěděla jsem jak. Vy byste věděl, Mistře?

"Tady nemůžete zůstat. Pohroma se rychle blíží. I kdyby vás nechali na pokoji oni, Pohroma se přes tohle údolí převalí jako mořská vlna."
"My nikdy mořské vlny neviděli," vydechla jedna z žen, "ale na tom nezáleží. My už nikam dál nemůžeme. Bylo nám souzeno tu zemřít." Ztěžka jsem dopadla na lavici vedle nevidomé ženy, která se mě těsně po mém příchodu vyptávala na Mistra. Po smutném zjištění, že jsem se vrátila bez něho, mlčky usedla a slepýma očima se koukala kamsi do neznáma. Poprvé od té chvíle na mne promluvila.
"Jsi kouzelnice. Nás už tu nic nečeká. Nikdo se pro nás nevrátí. Ti chudáci na smrtelných postelích dlouho nevydrží a my je zanedlouho budeme následovat. Urychli naše čekání. Pošli nás za našimi bohy," a v tu chvíli začaly zkřehlé hlasy souhlasně bručet. Tušili vůbec, o co mě žádají? Odmítala jsem, navrhovala jsem různá řešení, ale jako by mě neslyšeli. Pošli nás zpět k našim bohům, dovol nám setkat se s našimi milovanými, dovol nám znovu pochovat děti, které nám odešly až příliš brzy. Pohlédla jsem na slepou. Opravdu jim nemohu nijak pomoci?

To odpoledne jsem s nimi až do západu slunce seděla v chatrči a držela za ruku onoho ustrašeného mladíka. Zpívala jsem jim staré lidové písně, písně o kráse našich skal a světle odrážejícím se od hladiny Solného jezera. Jeden z mužů mě o to požádal. Za zvuku mé písně postupně upadali do spánku, protože jsem jim jednomu po druhém pomocí čar vytahovala vzduch z plic. Usnuli a po chvíli mě opustili docela. Když i stisk mladíkovy dlaně v mé ruce povolil, vyšla jsem z domku ven a zavřela jsem dveře. A rozplakala jsem se. Tak jako ještě nikdy v životě. A dokud slunce nezapadlo, měla jsem oči celé opuchlé a vnitřnosti se mi vařily v jednom ohni. Chtěla jsem pomstu a utrpení Doltona Baxleyho. Nebýt jeho, ostatní by tu ještě byli. Nemuseli by tu nechat skupinku slabých napospas smrti.

Dlouze jsem se dívala do plamenů.
"Takže všichni odešli?" zeptala se Riv.
"Ano," odpověděla jsem suše, "nikdo živý tu už nezůstal."
"A co budeš dělat dál?"
"Vydám se je hledat?" sama jsem si tím nebyla jistá.
"Mohou být kdekoliv, to by bylo jako hledat jehlu v kupce sena," hladově se zakousla do jablka, shodou okolností jednoho z těch, které mi onehdy vrátila v krčmě. Jestli to ale bylo to koupené, nebo kradené jsem nepoznala. "Myslíš, že by tě vůbec přijali zpátky? Lidé se mágů bojí, myslíš, že by to u nich bylo jiné? Jak myslíš, že by na tebe koukali, kdyby zjistili, že jsi zabila osm chlapíků naráz a ještě k tomu podpálila svoji rodnou vesnici?"
"Ty se mě bojíš, Riv?" Zamyšleně si uhryzla kus jablka.
"Ne," odpověděla. Jestli to byla pravda, to jsem rozpoznat nedokázala.
"A co tedy navrhuješ?"
"Vydat se po vlastní cestě do přístavu, přeplavit se na Nový kontinent a hledat štěstí tam. V téhle zemi už nás nic nečeká." Dál už žádná z nás neřekla ani slovo. Mezitímco Riv usnula, vydržela jsem se koukat na doutnající ruiny a dohasínající plamínky. Přemýšlela jsem o jejích slovech. Možná to byl záměr bohů. Chtěli mi ukázat, kudy vede má cesta.

Plamen je mocný a očisťuje. Spálil Mistra, jedinou osobu, která mi byla vším. Oheň sežehl všechny mé staré věci, které mi ho všechny do jednoho připomínaly. A oheň teď strávil i místo, ve kterém jsem se chtěla ukrýt. Schovat se za kořeny. Plamen mě očistil a osud měl se mnou jiné plány. Bylo to právě teď. Čas na nový začátek s čistým štítem. A já si přísahala, že už se nikdy nebudu ohlížet zpět.

Do chladného rána se ozvala rozespalá nadávka. Štouchla jsem do dívky botou podruhé.
"Vstávej, jestli se chceme alespoň někam dostat, musíme vyrazit co nejdřív."
"Polib mi."
"Na líbání si najdi nějakého obejdu, který o to bude stát, lenochu. Ode mě nic takového nečekej."
"Nenávidím tě!"
"Taky tě miluju." To ráno jsme se zabalily a jednou z tajných stezek mého lidu jsme se vydaly do srdce skal, po značkách vyškrabaných v kameni, přímo do jedné z krápníkových jeskyní. Byla to zkratka, která nás měla přiblížit větším městům, ležících na řece Bouřné, která pramenila nedaleko. Rivaën si stěžovala, že nemůžeme odjet na koních. Na jednom sama přijela. Ale cestovat s koněm, přestože je to rychlejší, je nebezpečné. Koně jsou drazí. Mnohý by se neostýchal nás kvůli nějakému z nich podříznout. Podělila jsem se s ní o tuhle obavu. Od té doby už nic nenamítala. Nechaly jsme všechny svobodně odcválat a samy jsme se vydaly opačným směrem. Ještě před tím, než jsme zmizely v temné jeskyni, naposledy jsem se otočila. Nádherná modř jezera, solné krystalky na jeho břehu a bílé vápencové skály okolo. To jediné zbylo, zbytek lehl popelem. Podívala jsem se pořádně. Přežil ještě jeden strom, který byl tak daleko od stavení, že k němu plameny nedosáhly. Jeho kořeny byly spletité a mohutné.

Nikdo se za nimi neschovával. Vylezla jsem zpoza nich dřív, než mě stihly nadobro uvěznit. Jen by mě zajímalo, Mistře, jestli jste se za nimi jako malý chlapec schovával i vy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Bezkonkurenčně nejlepší postava z filmu The Avengers?

Loki!

Komentáře

1 Kime Kime | Web | 18. června 2012 v 16:36 | Reagovat

... a teď jsem to konečně zvládla dočíst :D Asi to dneska zkrátím: prostě boží věc, holky :D

2 Kukí Kukí | Web | 19. června 2012 v 12:29 | Reagovat

Tak víš...jsem ze staré doby, kdy ještě lidi se snažili být poctiví xDDD Joo já stará vykopávka xD
Si mě chcete přidat do oblíbených??? To se už dlouho nestalo xD Je to pro mě čest a pocta...ještě je o mě zááájem xDDD Děláš něco ve smyslu diplomu či tak??? Ať vím s čím počítat xD

3 Namikaze Sadako Namikaze Sadako | Web | 8. září 2012 v 18:11 | Reagovat

Ahojky, můžeš za mě zahlasovat sem, prosím? http://reita.blog.cz/1209/4-kolo-sons#komentar102825368 Moc děkuji :)

4 zappala zappala | Web | 19. června 2015 v 9:05 | Reagovat

půjčky do vyplaty ihnet ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama